K vývoji konstrukce jízdních kol

Již Leonardo da Vinci (1452-1519), významný renesanční umělec, mj. také vynálezce a konstruktér, nakreslil na skici plány funkčního jízdního kola. Dějinná cesta ke zkonstruování prvního funkčního jízdního kola byla však zdlouhavá. Trvala celá tři staletí. Rok 1817 se zapsal do dějin jako letopočet konstrukce prvního jízdního kola. Karl von Drais vynalezl na území dnešního Německa tzv. draisinu, pojmenovanou podle svého stvořitele, jež fungovala na principu dětského odrážedla. Toto kolo postrádalo pedály a bylo poháněno podobně jako koloběžka, tedy odrážením nohou od země. Stroj byl až na železné spojovací komponenty dřevěný, měl loukoťová kola s železnou obručí, kožené sedlo a opěrnou tyč jako stojan. Tak vypadaly počátky jednoho z dnes nejrozšířenějších sportů. Rozmach prvních takových jízdních kol zachvátil Německo, Itálii a později též Francii a Anglii. Kola se postupně rozšiřovala a jejich zdokonalení na sebe nedávalo dlouho čekat.[/lgc_column]Již Leonardo da Vinci (1452-1519), významný renesanční umělec, mj. také vynálezce a konstruktér, nakreslil na skici plány funkčního jízdního kola. Dějinná cesta ke zkonstruování prvního funkčního jízdního kola byla však zdlouhavá. Trvala celá tři staletí.

Rok 1817 se zapsal do dějin jako letopočet konstrukce prvního jízdního kola. Karl von Drais vynalezl na území dnešního Německa tzv. draisinu, pojmenovanou podle svého stvořitele, jež fungovala na principu dětského odrážedla. Toto kolo postrádalo pedály a bylo poháněno podobně jako koloběžka, tedy odrážením nohou od země. Stroj byl až na železné spojovací komponenty dřevěný, měl loukoťová kola s železnou obručí, kožené sedlo a opěrnou tyč jako stojan. Tak vypadaly počátky jednoho z dnes nejrozšířenějších sportů. Rozmach prvních takových jízdních kol zachvátil Německo, Itálii a později též Francii a Anglii. Kola se postupně rozšiřovala a jejich zdokonalení na sebe nedávalo dlouho čekat.

 

První jízdní kolo vynalezeno 1817 Karlem Dreisem / dobové vyobrazení

Okolo roku 1860 přišel první významný zásah do konstrukce kola – jízdní kolo bylo vybaveno klikou s pedály na hřídeli předního kola. Toto vylepšení je připisováno francouzskému konstruktérovi Pierru Michauxe. Kola, tzv. dřevěné kostitřasy (nazývané takto pro nepohodlnou jízdu), byla poprvé představena na světové výstavě v Paříži roku 1867. Jako módní novinka byla vyráběna podomácku i v našich zemích. Éra kostitřasů neměla dlouhého trvání a již roku 1875 byla jejich výroba na ústupu. Vývoj směřoval ke konstrukčně odolnějším strojům. 60. léta dlouhého 19. století, často označovaného jako století páry, dala jízdním kolům nové pojmenování ,,vélocipede“. V pařížské továrně Michaux&Lallement se vyráběly sériové velocipédy s pedály pevně spojenými s osou předního kola. Výroba se vzápětí rozšířila i do Británie, kde se vyráběly velocipédy celokovové, nově s drátěnými koly. Kola byla však stále nepohodlná a s velocipedisty ,,třásla“. Dalším zásadním vylepšením bylo zavedení úzkých gumových obručí namísto původních ocelových ráfků. Kola se přestala třást. V poslední třetině 19. století se začala šířit tzv. vysoká kola (dnes nesprávně označovaná jako kostitřasy). První vysoké celokovové kolo s pryžovými obručemi představila firma Starley& Co. roku 1871. Předností takových kol bylo i to, že díky malému zadnímu a naopak velkému přednímu kolu byla více využita síla přenášená z nohou na poháněné kolo. Na druhou stranu tato kola měla i nevýhody – značnou nestabilitu a nebezpečí pádu cyklisty. To vedlo k vynalezení tricyklu. Jak název napovídá, jednalo se o kolo se třemi koly – dvě zadní kola byla velká, přední malé. Tricykl byl stabilní a mohly na něm jet současně dvě osoby. Dalším zlepšením bylo zavedení dvou samostatných řetězových převodů a prodloužení vidlic ramen vysokého kola. Dostal název kangaroo, tedy klokan.

Dřevěný kostitřas byl nazýván, podle nekomfortní jízdy na tomto stroji

 

Brzy se ukázalo, že vhodně zvolenými převody je možno dosáhnout i na nízkém kole stejné rychlosti jako na kole vysokém. Prvním předchůdcem typu kola, jak jej známe dnes, byl tzv. Rover Safety, který byl zkonstruován v Anglii roku 1885 dvěma tvůrci – Williamem Suttonem a Johnem Starlem. U bicyklu s přibližně dvěma stejně vysokými koly byl obstaráván pohon zadního kola pomocí řetězu. Nízké kolo – rover (česky tulák) – znamenal revoluci v konstrukci jízdních kol. Nízké kolo postupně získávalo na oblibě a brzy předčilo co do poptávky původní vysoká kola. Uplatňovalo se stále více i při závodech. První kola s řetězovým převodem a nižším těžištěm, tzv. bezpečníky, se rozšířila v 80. letech 19. století. To je také období, kdy začínají na Ostravsku vznikat první velocipedistické kluby. John BoydDunlop (1840 – 1921) vynalezl roku 1888 pneumatiky, které se do konce 19. století masově rozšířily. Již v květnu 1889 slavily pneumatiky skotského veterináře velký úspěch na cyklistických závodech. Jízdním kolům však stále scházely účinné brzdy a zadní volnoběžka (když se otáčelo kolo, otáčely se i kliky pedálů). Inženýr Bowden uvedl do konstrukce kol axiální brzdy, působící brzdným momentem na ráfek z obou stran. Dříve brzdy působily na ráfek pouze z jedné strany. Bowdenovo zdokonalení se používá dodnes. Záhy byla vyvinuta i zpáteční brzda, známá jako torpedo.Ta je založena na brzdění protišlapem, přičemž síla brzdění směřuje přímo do středu zadního kola. Po roce 1895 se na kola rozšířila první světla a plátěné blatníky, tehdy nazývané jako ,,ochranné pásy proti blátu“. Mezi lampami byly rozšířeny ty na petrolej, karbid vápenatý, svíčky či později na elektrický proud (galvanický článek, dynamo).

Vítkovický velocipedista s vysokým kolem, říjen 1888. Zdroj Ostravské muzeum.

Konec vysokých kol a zrod kol nízkých

Původní, tzv. vysoká, kola byla zhruba na počátku 20. století vytlačena již současným typem nízkého jízdního kola, které již disponovalo řetězovým převodem a volnoběžkou. Přirozeným vývojem došlo ke stále užší specializaci výroby kol na základě jejich využití. Dokladem je existence několika typologických řad. Kromě běžného kola byl počátkem 20. století vyráběn na totožném principu např. skládací vojenský bicykl, železniční drezína přizpůsobená rozchodu železničních kolejí nebo hydrocykI, tedy kolo s plováky využitelné při zdolávání vzdáleností na vodní hladině. Nevýhodou kola a všech jeho typologických řad na začátku 20. století byl zejména fakt, že disponovalo stále pouze jediným pevným převodem, což znamenalo, že při jízdě do kopce i z kopce se šlapalo stejně a tím se neúměrně zvyšovala fyzická náročnost jízdy. Z tohoto důvodu byly během 1. pol. 20. století sestrojeny první dvoukolové převody, jež se dále rozvíjely až do dnešní podoby. Množství převodů bylo postupně zvyšováno, což sice stupňovalo pořizovací cenu jízdního kola, ale zároveň zvyšovalo komfort jezdce. Převody byly dvojí – přehazovalo se pomocí převodových koleček, jak je známe dodnes, či pomocí planetových převodovek uvnitř zadní volnoběžky, případně byla převodovka zabudována ve středovém složení. Některá kola řešila převod tím způsobem, že na každé straně ráfku byly umístěny ozubené převody – pak bylo třeba před jízdou vyjmout a stranově otočit zadní kolo. Klasický převodový mechanismus brzy získal na velké oblibě a původně výhradně profesionální závodnické převodové kolo zdomácnělo a tzv. přehazovačka se stala běžným vybavením jízdních kol používaných nejen profesionály, ale i širokou veřejnosti. Mezníkem ve vývoji kola byla rovněž 70. a 80. léta 20. století, kdy došlo ke zkonstruování horského kola, jehož všeobecné rozšíření a obliba vzrostla v našem prostředí především během 90. let 20. století. V současnosti patří jízdní kolo k běžným dopravním prostředkům a cyklistika je jedním z nejoblíbenějších sportovních odvětvi, a zároveň jednou z volnočasových aktivit velké části populace. Dokladem je fakt, že např. v letech 1992-2002 byla na světě vyrobena vice než miliarda jízdních kol a jejich produkce stále stoupá. V mnoha regionech představuje dokonce hlavni dopravní prostředek, jinde slouží k rekreačním jízdám.

Skupina mužů před nízkým kolem, na němž původně jezdil baron Richard Mattencloit. Bylo to první koloro – rover – v Orlové. Snímek z roku 1904. Zdroj Ostravské muzeum.

Polozávodní kolo zn. Zbrojovka Brno z roku 1939, restaurováno do původního stavu. Foto Petr Přendík.

Silniční kolo zn. Favorit z roku 1976, rekonstruováno do původní podoby. Foto Petr Přendík.